„Budeme tady žít a tady i zemřeme“: Reportáž z nejbombardovanějšího sídliště na Ukrajině
Obyvatelé nejvíce bombardovaného sídliště na Ukrajině popsali britskému deníku The Sun, jak přežívají uprostřed ruského ostřelování, často bez vody a bez prostředků. „Dům se třásl – dělostřelecký granát proletěl střechou bytu mého souseda a zničil ho,“ vypověděla jedna z obyvatelek.
Nejvíce bombardované sídliště na Ukrajině je Severní Saltivka v Charkově. Leží jen několik kilometrů od hranic s Ruskem a téměř každá výšková budova tady byla ostřelována, což učinilo ze sousedství město duchů poté, co tisícovky lidí uprchly.
Avšak někteří neochvějní obyvatelé se odmítli nechat vypudit ze svých domovů, přestože mnoho z nich nemá okna nebo nemají tekoucí vodu. Jsou však přesvědčeni, že toto odhodlání nakonec jejich zarytého nepřítele porazí.
Sídliště se skládá z desítek devítipatrových výškových budov ze sovětské éry. Na začátku invaze v únoru 2022 bylo v hlavním hledáčku ruských útoků, bombardování zabilo více než 600 civilistů. Z Charkova uprchlo přibližně 700 000 z dvou milionů obyvatel a prezident Volodymyr Zelenskyj později prohlásil, že čtvrtina druhého největšího města Ukrajiny byla zničena.
„Můj práh byl v první linii“
Laboratorní technička v důchodu Elena byla na začátku invaze donucena opustit svůj domov na 14 měsíců, ale do poloprázdné výškové budovy se vrátila – část je na pokraji zřícení. „Bombardovaly nás tryskáče už hned od začátku války a ruské tanky byly na hlavní silnici před mým domovem. Můj práh byl v první linii. Dům se třásl – dělostřelecký granát proletěl střechou bytu mého souseda a zničil ho,“ popsala.
„Zničili mi okna a balkon. Záchranáři a hasiči nepřišli, protože ostřelování bylo příliš intenzivní. Svůj byt jsem pak viděla až v dubnu 2023. Když jsem se vrátila, byla jsem tak šťastná, že jsem všude chodila a všechno líbala. Ale byla jsem také zdrcena, protože to bylo v hrozném stavu. Všechno bylo poškozené a všude byly myši a v lednici shnilé jídlo,“ pokračovala Elena.
Její pokojové rostliny, o které se s láskou starala 15 let, všechny zvadly, nicméně jedna amarylka zázrakem rozkvetla poté, co ji zásobila vodou.
Nejhorší ostřelování nyní ustalo, ale úplně nikdy nepřestalo a Elena stále některé noci tráví v úkrytu.
„Budeme tady žít a zemřeme tady“
Když invazivní tanky vpadly do města, vystrašená Lubov Bobrová a její tři děti se ocitly na nesprávné straně frontové linie. Aby se dostaly do bezpečí, musely se evakuovat směrem do Ruska. Skončily ve městě směrem na východ vzdáleném přibližně 1 931 km, kde je úředníci nutili se zaregistrovat jako ruští občané.
To však statečná Lubov odmítla a podařilo se jí uprchnout zpátky na Ukrajinu s pomoci Bring Back Kids, což je organizace ukrajinského prezidenta Zelenského, která si klade za cíl vracet Ruskem unesené ukrajinské děti zpátky do vlasti.
Když se vrátily zpátky do Charkova, zjistily, že jejich domov byl zničený fosforovou bombou – což je další položka na dlouhém seznamu ruských válečných zločinů.
Rodina se tedy přestěhovala do jiného domu nedaleko – který má tam, kde bývala okna, plastovou fólii a nemá tekoucí vodu ani plyn.
Svobodná matka, 40letá Lubov, nemůže pracovat, protože nechce nechat traumatizované děti ve věku 15, 10 a 7 let samotné. Místo toho přežívá z vládní dávky ve výši 45 liber týdně (v přepočtu přibližně 1 332 Kč, pozn. redakce). „Hodně jsem zhubla ze všeho toho stresu,“ svěřila se.
„Když jsme se vrátily zpátky, děti brečely štěstím. Na autobusové zastávce v Kyjevě se nás lidé ptali, proč se vracíme do Charkova, když je to tam tak nebezpečné. Řekla jsem jim: ‚Je to náš domov.‘ Když jsme se vrátily, všechno bylo zničené – náš dům byl zcela zničen. Děti byly v šoku a říkaly: ‚Mami, kde budeme bydlet?‘ Soused nám dovolil zůstat v prázdném domě, ale není tam voda, jenom studna. Ale tohle je náš domov, budeme tady žít a zemřeme tady. Tady žijeme. Nikde jinde není domov, jenom tady. Takže cokoli se stane, nikdy neodejdeme,“ řekla Lubov.
Naděje na mír
63letá lékárnice Olena Kusková, která byla po útoku na její bytovku donucena odejít ze Severní Saltivky, také ocenila bojovného ducha Charkova. „Lidé tady mají skvělého ducha. Chtějí zůstat, protože jsou s touto oblastí spojeni. Tohle je jejich domov,“ komentovala.
„Můj byt byl v sedmém podlaží. Střecha a dvě patra nade mnou byla velmi poškozena, takže vždycky když pršelo, měla jsem doma vodu a musela jsem se vystěhovat,“ sdělila novinářům a dodala: „Doufám, že se dohodne krátký mír, protože to bude aspoň něco, ale nemyslím si, že v dohledné době válka skončí.“
„Doufám, že nastane mír a ostřelování utichne. Modlíme se k Bohu, aby našli společnou řeč a ukončili tuto válku. Ale všechno, co Putin řekne, jsou jen řeči. Bojím se, že tohle nemá řešení a lidé budou dál trpět,“ přemítala Lubov.
„Můj názor je, že Rusové obrátili o 180 stupňů. Dřív jsem si myslela, že jsou to naši bratři, ale teď už ne. Jak jim můžeme kdy odpustit? Ale vždy máme naději na mír. Tato válka musí skončit,“ uvedla Elena a dodala: „Ostřelování už je teď méně časté, ale nikdy nepřestalo. Předminulou neděli zase ostřelovali a dům se otřásal. Měla jsem takový strach a bála jsem se, že se zřítí celá budova.“
Řekla, že jediná rostlina z její milované sbírky pokojových rostlin, která přežila, jí dala naději. „Milovala jsem své rostliny – měla jsem je více než 15 let, mluvila jsem s nimi a říkala jim, že je miluji. Ale když jsem se vrátila do svého bytu, zjistila jsem, že všechny uhynuly kromě jedné, amarylky. Dala jsem jí trochu vody a oživila se, znovu vyrostla a vykvetla. To pro mě symbolizovalo život. Ať se stane cokoli, život jde dál,“ zakončila Elena.