Za svého života se už stihla postarat o tisíce a tisíce nejrůznější (nejen) pražské zvířeny. Ale ani přes bohaté a často nezáviděníhodné zkušenosti se dodnes nepřestává setkávat s případy, nad kterými zůstává rozum stát. Třeba co se zvířat týče, které bezcitní a bezohlední „kšeftaři“ ukazují v centru Prahy turistům.
„Prasácká” bezcitnost
„Končí tu papoušci, které někdo úmyslně zmrzačil, aby nemohli létat. Je to prasácký zákrok, ale bohužel se děje,“ kroutí hlavou „zvířecí doktorka”, která se o němou drobotinu stará veskrze odmalička. „Takoví lidé jsou schopní třeba ptákům amputovat kus křídla, nebo jim v křídlech přeruší nervy, aby nemohli uletět,” šokuje vedoucí stanice. Takový je případ jedné z tamních roztomilých korel, která kvůli takovému zákroku není schopna ani roztáhnout křídla!
„Díky téhle zvrácené bezcitnosti a touze po tom, vydělat na neštěstí bezbranných, končí spousta ptáků zmrzačených. Takoví pak ani nemohou dožít ve volné přírodě. Jiní lidé zase papoušky mrzačí tak, že jim amputují drápy.“ Nezřídka se tak děje kvůli předvádění exotických ptáků turistům, jež se s nimi nadšeně fotí. Několik takových papoušků po zásahu strážníků skončilo v péči právě ve vysočanské stanici.
Nejde však jen o exotické okřídlence. Obchodníci se zvířecím neštěstím se zaměřují i na holuby, sovy nebo také hady. „V současné chvíli mám v péči například krajtu tmavou, s mutací ivory. Tu také zabavili v centru,“ krčí rameny.
Navždy odkázaní na lidskou péči
Jiná zvířata, která přijme s poraněním či nemocí Věra Přibylová pouští po vyléčení nazpět do volné přírody. U zmrzačených ptáků je to ale vyloučeno. Stejné je to u exotických hadů v podstatě, kvůli tomu, že často trpí nevyléčitelnou chorobou, jíž by mohli roznášet mezi další jedince.
„Už přes rok se třeba starám o hada, který trpí nevyléčitelným virem. Říká se mu hadí AIDS. Kvůli této nemoci bohužel nemůže přijít do styku s jinými hady, proto musí zůstat pod dozorem,“ vysvětluje Přibylová, jež má ve své péči hadů několik.
Třeba krajtu královskou, jejíž majitel nedávno zemřel, či krajtu kobercovou nebo dokonce samičku užovky červené, kterou obdržela ze základní školy v Postoploprtech, kde rušili chovatelský kroužek. „Když jej rušili, většina dětí si nejrůznější zvířátka přivlastnila. Ale kdo by mamince domů přinesl takového pořádného hada,“ usmívá se Přibylová. Užovky červené totiž mohou dorůst až do dvou metrů délky. A co se velikosti týče, v prostornějším teráriu se stará i o krajtu mřížkovanou, o níž se říká, že je nejdelším hadem na světě.
„Tu také její majitel ukazoval turistům v centru, než byla zabavena,“ kroutí hlavou vedoucí stanice. Spolu s hadem se majiteli podařilo odebrat i další zvířata, kterými konkrétně disponoval pro výdělečné účely. „Třeba holuby, kterým barvil peří namodro nebo do fialova, také nechal turisty pózovat s činčilami.“
Komorní zoo s „marody”
Ta se stará také o želvy i ještěrky, často o invazivní či chráněné druhy, které jinde v republice nenajdou umístění. Oproti takovým je totiž stanice Věry Aladzasové-Přibylové centrem CITES. Také z toho důvodu některé nemůže jen tak dát zájemcům, protože Česká republika pro ně není přirozeným prostředím.
„Například kajmanka dravá,“ ukazuje želvu, která si svým vzezřením nezadá s názvem. Jde o masožravého dravce, který dokáže člověku při špatné náladě i ukousnout prst! Jeho přirozenou domovinou je severní Amerika, jak se ale želva ocitla v Čechách, zůstane nikdy nezodpovězenou otázkou. „Ke mne se dostala zhruba před 8 lety. Donesl ji sem pán, který čistil jezírko od spadaného listí, mezi kterým odpočívala. Neměl vůbec ponětí, co za nebezpečí na jeho zahradě číhalo,“ podotýká.
Ve venkovních klecích se pak stará o větší ptactvo, drůbež, nebo také několik mývalů či psíků mývalovitých. Jeden čas se dokonce starala o lva! Toho si jeho páníček pořídil, aniž by pro něj měl vhodnou klec s výběhem. Jelikož stát nezřizuje detenční zařízení pro takové šelmy, putoval do Vysočan. Suma sumárum, kdo stanici navštíví, ať už ze zvědavosti, z nouze kvůli nějakému nemocnému či poraněnému mazlíčkovi, anebo kvůli pomoci majitelce v podobě příspěvku či nějakým krmením, ten může potkat až několik set větších či menších zvířat.
Péče není jen o dobrém srdci
Věra Aladzasová Přibylová se o ně dennodenně stará od rána do večera. Jelikož ale stanici vede převážně z darů, nejen na její infrastruktuře je to znát. „Člověk sám shání krmení, do toho ještě platí služby jako vodu a elektřinu,“ vypočítává. Bez obojího by zvířátka uvnitř budovy v teráriích či klecích neměla šanci.
„Je zapotřebí revitalizace klecí, terárií a vůbec celého objektu. Bohužel pomoc města je v tomto ohledu minimální,“ uvědomuje si. Proto moc prosí všechny, kterým nejsou život a zdraví opuštěných a ztýraných zvířátek lhostejné, zda by jí v její činnosti nebyli alespoň symbolickým darem nápomocní.
