Souboj moderátorů nedělních diskusí. Tománková v Hráčích: Moravce jsem v životě neviděla!

V Partii jste v říjnu oslavila 10 let, jak jste si to připomněla?

„Moje desetileté výročí v Partii je spojené i s desetiletým výročím s mým mužem, protože my jsme se potkali a asi týden nato přišla nabídka. Takže jsem si těch 10 let připomněla doma i v práci a trochu bilancovala.“

Na co jste přišla?

„Že to bylo hezkých 10 let doma i v práci, které mě někam posunuly, takže jsem na konci toho bilancování a naší večeře odcházela spokojená.“

Dostala jste nějaký dárek i v práci?

„Ne, jenom doma dárek, kytku a večeři, ale v práci si myslím, že si nikdo ani nevzpomněl.“

Přitom když jste měla 25 let na obrazovce, bylo z toho oslavné video.

„Tehdy mě kolegové zaskočili velmi příjemně, až jsem se z toho rozplakala, protože mi najednou došlo, že to fakt je těch 25 let nebo to čtvrtstoletí, což zní otřesně. Přijdu si jako nějaká stará relikvie. Ale bylo to 25 let naplněných prací, která byla pestrá, jiná v každém období, takže to hrozně rychle uteklo.“

Které období máte zpětně nejraději?

„Všechna měla něco do sebe. Ráda vzpomínám i na úplné začátky, kdy jsem dělala reportérku v regionech nebo reportérku tady v Praze v parlamentu. Mě to vždycky strašně bavilo.“

Občas se objeví stanovisko, že jste nejlepší česká moderátorka. Cítíte kvůli tomu větší zodpovědnost?

„Určitě. Ta slova jsou strašně hezká, ale to je subjektivní hodnocení - určitě byste netrefili na lidi, kteří vám řeknou, že jsem úplně nejhorší. Pro mě je pochvala, když mě někdo zastaví na ulici nebo v obchodě a řekne, že ty pořady sleduje, řekne, co se líbilo, co se nelíbilo, chce si o tom povídat.“

A když vás zastaví někdo, aby vám řekl, že vás nemá rád, že se mu to nelíbilo ani trochu?

„To vám do očí v tramvaji neřekne skoro nikdo. Většinou to ti lidé dělají zpoza klávesnice, zapnou caps lock a napíšou to nejhnusnější, co z nich vzejde. To se často ani nedá brát osobně ani vůči tomu pořadu. Beru to jako nějaké jiné frustrace či politické preference.“

Jakou musíte dostat negativní zpětnou vazbu, abyste si řekla: tímhle se zabývat chci, tohle je pro mě relevantní?

„Že jsem k někomu byla opravdu silně nefér. To by mě donutilo se nad tím zamyslet. Ale většinou ta kritika chodí z obou stran. Jedni vám nadávají, že jste moc mírná, druzí, že jste moc tlačila. Když se sejdou obě ty strany, je to vlastně možná nejlepší řešení.“

Terezie Tománková v Hráčích: Jeden politik se mě ptal, proč v neděli nevařím!

Poznám na vás třeba, když se budu na tu Partii dívat systematicky a pořád, komu straníte a komu ne?

„Já mám pocit, že si všichni myslí, že straním té druhé skupině, než oni volí nebo které fandí. Když někomu položíte kritický dotaz nebo dotaz, který má mířit do hloubky nějakého názoru, část diváků už to bere jako nefér, jako že se na to skoro nemám právo ptát. Ale to je moje práce. I to skákání do řeči není v mém případě neslušnost. Já vím, že se to nemá dělat, jsem slušně vychovaná, ale když doznám v některém momentu, že se ten rozhovor už nevyvíjí správným směrem, že host neodpovídá, mlží, nebo dokonce lže, tak do té řeči vpadnu.“

To se asi stalo, když jste nedávno dost rázně, hlasitě, přerušila pana Okamuru. Jakou jste na toto dostala zpětnou vazbu?

„Sám pan Okamura se mi neozval, ale myslím, že to trochu řešil, protože od té doby hodně zmiňuje skákání do řeči. Samozřejmě, že skupina jeho příznivců reagovala dost negativně, ale já jsem se v tom okamžiku rozhodla tak, jak jsem považovala za správné. Je to živý přenos, vznikla tam nějaká situace, a nešlo jen o pana Okamuru, ono se nám jich překřikovalo víc a už to nebylo vůbec normální. Už neposlouchali ani sami sebe, ani mě, tak co má pak člověk dělat? Bylo to krajní řešení, já jsem na něj pyšná nebyla.“

Taky jste se pak za něj omluvila, ale ne těm politikům, což bylo zajímavé.

„Ano, omluvila jsem se našim divákům, protože oni si tu televizi nezapínají, aby viděli, jak já křičím.“

A co zpětná vazba od vedení televize? Protože vy za ten moment nejste ráda, na druhou stranu Prima ten kus vystřihla, dávala na sociální sítě, na youtube, s titulkem „drsná hádka v Partii“…

„Ty bizarnosti, které něčím vybočují, se stávají hitem sociálních sítí, to je realita. Myslím si, že jsem od mých nadřízených měla podporu za to, jak jsem to vyřešila.“

Vy prý po každém dílu Partie dostáváte křivku sledovanosti průběhu pořadu. Ve kterých momentech zájem roste, opadá a kteří hosté jsou obecně pro diváky zajímaví?

„Často jde o téma, ne jenom o hosty. Jsou situace ve společnosti, které to téma podpoří, takže se nedá říci: pozveme si toho a toho, bude to mít vysokou sledovanost. Typicky lidi zajímají různé typy voleb, krizí, vládních nestabilních situací. A já mám ráda, když je ta křivka (sledovanosti – pozn. red.) hodně plochá a hodně nahoře, tedy že lidé neodcházejí. Ale vy opravdu vidíte, když je třeba reklamní pauza, že jdou přepínat a hledat, co dávají jinde. Když se potom vrátí, tak je to fajn.“

Takže není nějaký host, který bez ohledu na situaci funguje třeba i proto, že nedává rozhovory často, že si umí svoji přítomnost u vás dobře napromovat na vlastních sociálních profilech?

„Určitě jsou to lídři politických stran. Když přijdou Andrej Babiš nebo Petr Fiala, má to velkou relevanci a diváky to zajímá, ale teď měl velkou sledovanost díl, kde byl ministr zahraničí Jan Lipavský s Radkem Vondráčkem. Přilákalo to rekordní počet lidí a zůstali u té televize.“

Cítíte rivalitu mezi sebou a Václavem Moravcem?

„Nevím, jestli to je rivalita. Osobní určitě ne. Ale přetahujeme se o jeden typ diváka, kterého zajímá politika, a také o jednu skupinu hostů, kteří jsou schopni a ochotni chodit do nedělních debat. Ta množina lidí, které zveme, není nekonečná. Čili v boji o hosty určitě (rivalitu cítí – pozn. red.).“

Čím si vysvětlujete, že celá řada hostů říká, že k Moravcovi nejde a k vám ano? Interpretace na sociálních sítích je, že jste měkčí, vstřícnější.

„Neřekla bych, že jsem měkčí, možná jen mají pocit, že jsem férovější. Musela byste se zeptat jich (hostů – pozn. red.). Partie je pořad, kam mají chodit lidé a jeho vizitkou není, že tam nechtějí přijít. Moje práce je, aby přišli i více než jednou.“

A máte pocit, že abyste si ty hosty udržela, musíte se snažit být s nimi co nejkonsensuálnější?

„To není slovo, které bych použila. Zopakuji, že chci být co nejférovější, dát jim dostatečný prostor, aby svůj názor vyargumentovali, nechci být na někoho více zlá než na jiného. Nároky jsou samozřejmě jiné, když to je rozhovor jeden na jednoho, debata nebo širší debata. Já se snažím, aby přišli víc než jednou proto, že na hostech ten pořad stojí.“

Musíte u těch výměn potlačovat ego? Nestartovat? Lidově řečeno ty hosty za nepřesnost, lež „nestírat“?

„Já to dělám.“

Mně přijde, že asi ne s takovou silou, s jakou byste mohla. Protože přípravu máte důkladnou.

„Děkuju za tu zpětnou vazbu, ale myslím, že to dělám. Respektive kdybyste se na to podívala, tak to dělám. Samozřejmě když je to duel, tak to přece úplně nejde. Já tu diskusi moderuji, ale nejsem oponentem ani jednomu, ani druhému názoru, od toho jsem si pozvala dva tábory.“

Václav Moravec se nechal v podcastu Mediální církus slyšet, že váš pořad „vykrádá“ ten jeho. Slyšela jste to? Co vy na to?

„Slyšela a nevím, jak se k tomu vyjádřit. Nerozumím, jak bychom ho vykrádali…“

Vyjmenoval momenty, že vždy po změně provedené v OVM následovala obdobná změna v Partii – nejprve oba pořady měly jednoho hosta, pak byly duely, najednou těch hostů bylo víc, pak oba pořady přetékaly tu další hodinu, OVM do ČT24, vy do CNN Prima News…

„Debata jeden na jednoho, duel ani širší politická diskuse není vynález, který by si někdo mohl uzurpovat. Když začínalo CNN Prima News, byla tendence nedělní diskusi prodloužit na dvě hodiny. A už dlouho držíme model, který je pro diváky čitelný, tedy že v první části pořadu je duel, a ve druhé části jsou čtyři hosté v zastoupení napříč politickým spektrem.“

Jaký máte vztah s Václavem Moravcem?

„Já jsem ho v životě neviděla.“

Proč si tedy myslíte, že takovéhle věci říká veřejně?

„To se omlouvám, ale na to si pozvěte Václava Moravce. Nechci komentovat ani kritizovat jeho práci, ale názor, že bychom kopírovali Václava Moravce tím, že děláme politické duely politiků z vlády a z opozice a podobně, mi přijde až úsměvné.“

A co ta dichotomie v některých expertních a politických krizích, že Česká televize je ta dobrá a Prima ta komerční a mezi řádky ne tak dobrá? Jak se vám v tom pracuje?

„Prima je komerční televize, která žije z reklamy.“

Mluvím o té emoci, že pracujete pro nějakou značku, kterou lidé občas banalizují. Jaký to je pocit?

„Já se snažím tu práci odvádět nejlépe, jak umím a myslím, že jsme mnohokrát prokázali tu kvalitu. Když jsme se věnovali evropským volbám, odváděli jsme pro diváky veřejnoprávní službu. Vysvětlovali jsme, co je evropská politika, co znamená Evropský parlament, proč je důležité volit, a diváci nás pak v čase kolem samotných voleb vyhledávali, protože věděli, co od nás čekat. Jestli se to někomu nelíbí, už je emoce, která není založená na datech, ale jenom na nějakém osobním pocitu. A já se nemůžu zlobit, že se třeba rád dívá na jinou televizi. To je normální.“

Noře Fridrichové v České televizi za nedovysvětlených okolností zrušili 168 hodin. Jak jste to celé vnímala jako žena, novinářka, moderátorka? Byla jste na něčí straně?

„Nebyla, protože nemám všechny informace. A myslím, že je má jenom vedení ČT a Nora Fridrichová.“

Tak jinak. Jako koncesionář máte pocit, že vám ta situace byla správně vysvětlena?

„Každá televize, i ta veřejnoprávní, má statutární zástupce a manažery a ti rozhodují. Pokud se rozhodli nějaký pořad zrušit z jakýchkoliv důvodů, je to úplně normální. Pokud zítra přijdou mí nadřízení a řeknou: ten pořad se ruší a máme k tomu takové důvody, budu to respektovat a akceptovat. A k té komunikaci kolem zrušení 168 hodin: no nebyla dobrá ani z jedné, ani z druhé strany…“

Když za vámi přijdou a řeknou: od zítřka se ruší Partie, jaké vysvětlení by pro vás bylo dostačující, abyste řekla, že to chápete, a bez okolků to přijala?

„Já bych vysvětlení chtěla a jsem přesvědčená, že bych ho dostala. To (rušení pořadů – pozn. red.) je normální a může se to stát v každé práci. Určitě bych neobcházela všechna média, kde bych své nadřízené pomlouvala a vyprávěla jenom jednu stranu svého příběhu.“

Proč nejste aktivní na sociální síti X, která je nejvíc politická, názorová?

„Protože to je naprosto toxické prostředí, kde snadno ujedete v tom, že si někdo váš status či slova vyloží tak, že fandíte jedné či druhé skupině. To si nemůžu dovolit.“

Mluví z vás zkušenost?

„Ne, nezkoušela jsem to. Ale nejsem zastáncem formy, kdy si novinář napíše do hlavičky, že jeho tweety nevyjadřují stanovisko redakce. Pokud jste tváří média, vždycky jste to vy.“

Je to pro vás neoddělitelné.

„Ano a zvlášť v takto exponované práci, jako je politická publicistika.“

Jsou média maskulinní prostředí?

„Nemyslím si, že je rozdíl oproti jiným prostředím.“

Ředitelka Dermacolu Věra Komárová v Hráčích: Ať se čeští muži naučí umýt!

Mluvím o přemíře nebo většině mužů na vedoucích pozicích.

„Zažila jsem i vedení redakce, které bylo vysoce femininní.“

A srovnání?

„Buď je to dobrý manažer, nebo není a je úplně jedno, jestli je to žena nebo muž. Neodděluji to a nemám pocit, že já v médiích nemůžu dělat nějakou práci nebo mě někdo někam nepouští, protože jsem žena.“

A potlačování té emočnosti, která je nám vlastnější? Musíte to dělat?

„Ne. Já se svými nadřízenými mluvím úplně na rovinu.“

V Česku se i v médiích občas musíme zabývat misogynní šikanou, sexuálním obtěžováním na pracovišti, nejapnými poznámkami. Dotklo se to nějak vás?

„Myslím si, že jsme to zažily všechny a jako ženy to zažíváme i teď. Určitá skupina mužů to v sobě má.“

Uvedete situaci?

„Třeba že vám politik implikuje (po debatě – pozn. red.), proč nejsem doma a nevařím nedělní oběd.“

To jako vážně?

„Já pána nebudu jmenovat, bylo by zbytečné mu dělat publicitu, už ani není politicky činný, ale ano.“

Co jste mu na to řekla?

„Že nemusí mít péči, že můj nedělní oběd je uvařený od soboty odpoledne a o moji rodinu je postaráno, samozřejmě i s dovětkem, že mu do toho nic není.“

Takovýchto anekdot máte víc?

„Spíš ne. Nejsem navíc už ani ve věku, ani v pozici, kdy by si to na mě pánové dovolovali. Možná už ke mně někdo cítí nějaký respekt.“

Je vaše slovo ve vašem pořadu hlavní?

„Ano. I pokud jde o velmi exponované formáty, jako jsou politické debaty, máme jasné pravidlo, že já jsem ta poslední, která řekne ano nebo ne na téma, typ nějaké prezentace, protože ve finále tam v tom přímém přenosu jsem já a musím s tím pracovat.“

Takže když přijde nadřízený se spoustou vlastních nápadů?

„Tak to s ním ráda proberu a velmi se nad tím zamyslím. Nejsem dogmatická a ráda přijímám dobré nápady. Ale pokud vnitřně cítím problém, chvíli mi trvá se s ním sžít, a když se mi to nepovede a řeknu, že to není správné, moji nadřízení to akceptují.“

Umíte někdy i vybuchnout, když je té práce hodně a těch nápadů také moc?

„To určitě umím, jen přemýšlím, kdy se mi to naposledy stalo.“

Co nervozita před natáčením? Cítíte ji ještě?

„Ano. Ale není to taková ta tréma nebo stres, spíš vysoká míra připravenosti na cokoliv. Když člověk úplně ztratí nervozitu, může ztratit i ostražitost. A tu v přímém přenosu potřebujete.“

Vydala jste knihu rozhovorů se ženami. Co vás k tomu přivedlo?

„Byl to nápad, který vznikl díky souhře náhod. CNN Prima News pořádala anketu ŽENA ČESKA, kde diváci vygenerovali zajímavou skupinu žen do první desítky. Vznikl nápad nakladatelství Albatros vydat knihu, oslovili mě a vše zapadlo dohromady. Já jsem na to lehce naivisticky kývla, protože jsem myslela: to bude krásná práce. Já ji ale zvládala během jiných prací, takže je pro mě potěšující, že ta knížka vůbec existuje, že jsme to daly dohromady, že dámy byly ochotné mluvit, sdílet, být upřímné a že si doufám někdo ty jejich příběhy přečte, protože to nejsou všechno mediálně známé ženy. Subjektivně si myslím, že mají co říci.“

Zmiňujete, že bylo těžké to skloubit s vaší běžnou prací.

„Napsat knížku není vůbec jednoduchá věc a já jsem se díky tomu spoustu věcí naučila, spoustu věcí pochopila, něco jsem musela jako v nějakém čase obětovat jinde a mám radost, že ta knížka existuje.“

Je to začátek nějaké nové slibné kariéry? Bude toho víc?

„To nevím. Je to závazek a běh na dlouhou trať, ale zase je hezké tu knížku mít v ruce, je to něco trvalého. Naše pořady, a možná to znáte, jsou takové pomíjivější. Odvysílá se to a je to pryč.“

Vyjmenujte nějaké příběhy, na které se mohou čtenáři těšit…

„Jsou tu dámy rozličných profesí, lékařky, sportovkyně, modelka Tereza Maxová, právnička Lucie Hrdá, velmi novátorská pedagožka Magdalena Málková. Vždycky mě tam něco překvapilo, ať už se to týkalo jejich práce, jak musely ve své profesi uspět, po odvahu, kterou musely prokazovat, když si tu cestu vybraly.“

Vy jste dělala pravidelné rozhovory s Milošem Zemanem. Bavilo vás to?

„Moje práce mě baví ve všech jejích etapách. Mění se kulisy, mění se politici. Miloš Zeman v té době byl prezident a samozřejmě ptát se na něco prezidenta bylo vždycky fajn a zajímavé.“

Ptám se i kvůli ojedinělé dynamice, které rozhovory s ním mají, od pouhé reakce k útoku. Bavil vás tento aspekt?

„Někdy vás baví míň, někdy víc. Rozhodně jsem si to nebrala osobně, protože to bych tu práci nemohla dělat s ním ani s nikým jiným.“

Vy jste s ním měla nepříjemnou situaci, kdy jste dělali rozhovor po odkrytí pozadí výbuchu ve Vrběticích. V kostce vás tam urážel. Vy o tom nerada mluvíte. Proč? Nechcete, aby vás to definovalo?

„Je to tak. Byla to atypická situace nejen pro mě, ale pro celou společnost. V sobotu večer vystoupili premiér a vicepremiér a oznámili, že to, co se stalo ve Vrběticích, měli na svědomí agenti ruské tajné služby. Bylo to zásadní sdělení a čekalo se, kdo se k tomu jak postaví a ten rozhovor byl poznamenaný těmito okolnostmi a okolnostmi, které do toho vnesla Kancelář prezidenta republiky.“

Ať se v tom úplně nepitváme, jednoduchá otázka: máte s odstupem času pocit, že jste měla panu prezidentovi oplácet stejnou měrou? Choval se přinejmenším negentlemansky.

„Má to smysl se vracet v čase, říkat si: měla jsem to udělat jinak? Já jsem to v tu chvíli udělala nejlépe, jak jsem uměla. Udělala bych to dnes jinak? Pravděpodobně, protože jsem starší a zkušenější. Taková ta analýza některých, že jsem se pak měla ještě zeptat na to a to a tam neřekl pravdu… já měla mezi projevem (který si Zeman před pořadem vymínil a kde předestřel své teorie k výbuchu – pozn. red.) a rozhovorem asi minutu přípravy, což je v podstatě nic, takže když si pak někdo ty výroky týden ověřoval a třískal mě, že jsem si měla něco zjistit, no neměla jsem jak ani kdy.“

Omluvil se vám za tu situaci někdy Miloš Zeman?

„Myslím, že několikrát. Myslím, že on to v sobě řeší víc než já. Myslím, že to všichni řeší víc než já.“

Byla k něčemu ta omluva? Pomohla vám?

„Je hezké, když se člověk omluví a uzná chybu. To neplatí jenom pro Miloše Zemana, ale pro každého.“

Vy pocházíte ze Zlínského kraje. Jaká jste byla žačka, studentka, dítě? Co vás předurčilo k téhle kariéře?

„Asi jsem byla jako žačka bezproblémová, ráda jsem chodila do školy. Já byla takové to dítě, které se rádo učilo a poznávalo vše nové a myslím, že to mě provází životem. Bavilo mě a zajímalo všechno, matematika, přírodověda, babička s dědečkem byli učitelé a měli doma spousty knížek. Pak jsem zkusila pracovat v médiích, vystudovala jsem žurnalistiku a strašně mě to bavilo. Byla to práce kreativní, každý den byl člověk jinde, mohl se hodně přiučit ke kterémukoliv tématu. Dnes už jsem monotematická, řeším politiku, ale i ta má milion odstínů a milion témat. Nutí mě pořád se vzdělávat a číst.“

Zrazovali vás od práce v médiích rodiče?

„Ne. Nechávali mně i sestře volnou ruku, chtěli, abychom měly hezkou práci, která nás bude bavit a jednoho dne nás uživí. Postupem času jsem dokazovala, že to tak je.“

Elitní vyjednavač Adam Dolník v Hráčích: Kdyby mi unesli dítě, svěřil bych to kolegovi!

Na Primě jste roku 2000 začínala jako parlamentní zpravodajka. Co to bylo za dobu? Byla jste určitě mladá, nezkušená, pohledná…

„Hodně nezkušená. Svět byl jiný než dneska. Byly tři televize a tištěné noviny, rádia a tím to končilo.“

A politická kultura? Roku 2000 byl premiér Zeman, vládlo se na základě opoziční smlouvy.

„Byla jiná stejně jako ten počet novinářů, kteří se jí věnovali. Bylo nás pár, nebyly sociální sítě a vše se odehrávalo tak nějak redukovaněji. Nebyl to dvacetičtyřhodinový příliv názorů a často marginálních půtek a debat o tématech, která by kdysi zanikla, protože by se nedostala do novin ani televizního zpravodajství.“

Žilo se konzumentům médií či profesionálům v médiích tehdy líp?

„To bych neřekla. Bylo to jiné. Doba se vyvíjí a já nejsem typ člověka, který řekne, že tenkrát to bylo lepší či horší. Vlastně mě dráždí, když lidé mají pocit, že tenkrát bylo vše lepší a jednodušší. Paměť je selektivní, vnímání situace před deseti či dvaceti lety je poznamenané prizmatem vaší osobnosti, takže to dříve možná nebylo lepší, možná jsme jen my byli mladší, zdravější, a proto jsme žili hezčí životy.“

Jak jsme zmínili, Partii moderujete 10 let, původně jste se střídala s kolegou, teď je formát jen vás, už se po vás i jmenuje. Pamatujete si první hosty?

„Ano, bylo to po senátních volbách. Do studia měl přijít Jiří Čunek jako senátor, který obhájil mandát a senátor Jaroslav Kubera za ODS – budiž mu zem lehká. Jiří Čunek se zasekl ve vlaku, takže řekl, že buď nepřijede, nebo přijede v průběhu pořadu, což se taky stalo, a že přijde i nově zvolená senátorka paní Baudyšová. Takže jsem tam měla lidi dva, pak tři. Celé to vznikalo živelně.“

Byla jste z toho lidově řečeno na nervy?

„Nestává se moc často, že vám host nepřijde nebo přijde pozdě. Mně se to za 10 let stalo snad třikrát. Byl to začátek se vším všudy. Ale nevzpomínám na to negativně. Prostě se to dělo a já jsem to akceptovala.“

Co takové ty vnitřní otázky před tím, než jste to začala moderovat? Jestli jste dost dobrá? Jestli na to máte?

„Tyhle myšlenky jsem v sobě vyřešila, když jsem na tu nabídku kývla. Pak už na ně nebyl čas. Řekla jsem si: no kývla jsem na to, souhlasila jsem s tím a teď si nemůžu stěžovat ani se zpochybňovat. Samozřejmě, že jsem mohla být připravenější, protože mně řekli v pátek večer, že budu moderovat Partii, a pak jsem ji v neděli vysílala. Byla jsem připravená v rámci možností nejlépe, jak to šlo.“

Vy jste na sebe takhle přísná? Že si řeknete: tak šla jsi do toho, teď nepochybuj?

„Jsem na sebe velice přísná.“

Krom toho, že děláte Partii, moderujete debaty. Teď vás bude čekat i celonoční studio k americkým volbám (už proběhlo, pozn. red.). Jednu chvíli jste v Evropském parlamentu, jindy za kolegyni vybíráte moderaci zpráv. Máte možnost říci vedení, že toho je moc, že to nezvládáte?

„Samozřejmě. Ono to nepřijde jako příkaz. Já nabídky dostávám, zvažuju je. Teď je té práce víc a zaplaťpánbůh je to hezká práce, kterou mám v době, kdy někteří žádnou nemají anebo dělají něco, co je špatně placené, neuspokojuje je to. Já jsem za práci ráda. Pak zas přijde období, kdy jí bude míň.“

Co vás pohání k tomu, abyste řekla: ano, budu sedět celou noc ve studiu, pít energetické nápoje a sledovat, jak se sčítají hlasy někde na Floridě?

„No já navíc ani nebudu pít ty energetické nápoje, já tam sedím na zeleném čaji, ale nesmím ho pít moc, protože je močopudný a není tam reklama, takže nestíhám chodit na toaletu. Abych na tu nabídku kývla, mě motivuje, že mě to bude bavit, a že pro to vysílání můžu být něco platná.“

Jste workoholička?

„Pracuju hodně, ale nejsem. Myslím, že se těším i na období, kdy pracovat nebudu.“

Umíte na dovolené nesledovat zpravodajství?

„Chvilku to trvá, protože já mám volno každý rok jedno a delší, v kuse. Ze začátku mi to (vypnout – pozn. red.) nejde vůbec. Pořád se dívám, co se stalo a postupně to ustává. Já si nemůžu dovolit vypnout úplně, protože pak to volno skončí a já musím naskočit. Ale povedlo se mi to v létě v Holandsku, kde jsem jezdila na kole, hodně tam foukalo, byly tam ovce, rovina a já tam cítila, že chvílemi nepřemýšlím nad ničím.“

Přitom já z vás mám pocit, že vy posloucháte každý podcast, díváte se na každou webovou stránku; jste asi v mém měřítku až „děsivě“ v obraze. Jak to děláte? Vaříte a máte k tomu puštěný podcast, CNN Prima News?

„Ano. A sleduji pořady na ČT, všude, kde mě to zajímá nebo kde by mi to mohlo být k užitku. Někdy si doma dávám sluchátka, abych tím neobtěžovala.“

Říkají vám, ať to vypnete?

„Ano, zvlášť když mají být volby a já sleduji opravdu všechny debaty. A politici se tentokrát udebatovali až do bezvědomí u nás, u vás, na všech televizích, webech.“

Vy jste na Primě hlavní tváří. Máte pocit, že vám kolegyně dýchají na krk, těší se, až třeba odejdete nebo budete chtít pracovat méně, aby dostaly šanci?

„V médiích vám vždycky někdo dýchá na krk. Je to vysoce konkurenční prostředí, a to je v pořádku. Ti, kteří to chtějí dělat a jsou v tom dobří, mají dostávat příležitosti a já se na nikoho nezlobím ani mě to nějak neznervózňuje.“

Motivuje vás to?

„To nevím, já jsem motivovaná vnitřně dost sama. Ale to konkurenční prostředí samozřejmě není úplně normální.“

To je zajímavá věta.

„Televize přitahuje určitý typ osobnosti. Svým způsobem je to droga, je to zábavné médium, které nabízí zábavnou práci. Máte kontakt s divákem, široký zásah, je to práce, kterou dělá omezený počet lidí.“

Je to droga pro vás? Být viděna? Mluvit k lidem? Nastolovat témata?

„Nemyslím si a mám v záloze pořád baterii nápadů na práce, které bych mohla dělat i bez televize. Snažím se mít nohy na zemi. Jsem z Broumova, to je můj kořen a tam se pořád snažím kotvit.“

Krom svátků a léta už těch deset let nemáte volný víkend. Zlobí se na to doma partner, dcera?

„Jestli ano, tak mi to nevyčítají nebo mi to neříkají. Dcera je dospělá a má vlastní plány. Občas by si asi přála, abych měla času víc, ale ona ho taky nemá úplně nazbyt. Kdybych měla pocit, že to je nesnesitelné a pro rodinu velmi limitující, tak to by byl zrovna díl do té mozaiky, který by převážil, a šla bych dělat něco jiného.“

Měla jste během vysílání hodně momentů, kdy jste třeba měla doma dítě v horečkách nebo jinou zátěžovou situaci, a vy musela před kameru předstírat, že vás zrovna zajímá nějaká reforma?

„Ty situace chodí, cyklicky se opakují. Stává se, že i mně není dobře, i když se snažím udržovat ve zdraví a nemarodit. Stávají se situace, že vám není lehko, že se děje něco smutného v rodině, ale v neděli se prostě vysílá a zatím nebyl důvod, abych tam nešla. Vždycky v sobě vyškrábu tu motivaci a sílu a jdu.“

Jak to děláte?

„Přepnu. Soustředím se na tu danou činnost. Já se i za normálních situací, kdy jsem úplně v pohodě, snažím nemyslet na nic jiného. Mám pozornost na tématu, na hostech, já nemůžu těkat v myšlenkách a nechat se rozptylovat. Je teď, je tady a hotovo.“

Máte za sebou 10 let v Partii, budete tam, myslíte, i za 10 let?

„Vůbec nevím, jestli až mi bude 56, to budu vůbec chtít. Na té práci je strašně vidět, když vás přestane bavit. Teď jsem za ni strašně ráda, ale bylo by ode mě naivní a odvážné si myslet, že vím, co bude za 10 let.“

Přijde mi, že jste pověrčivá.

„To úplně nejsem. Spíš mám pocit, že se člověk musí řídit tím, co cítí v tu danou chvíli. Člověk se má řídit tím, co v tu danou chvíli cítí. Jestli vás to baví, jestli vás to naplňuje, jestli vám to dovolí vaše okolí, protože já nežiju sama. Mám svoji blízkou i širokou rodinu a může přijít okamžik, kdy vás potřebují víc jako matku a ženu. Proto na vaši otázku, co bude za 10 let, upřímně neumím odpovědět.“

Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!

Blesk už třetím rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se vystřídají všichni, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky i na rozhraní těchto dvou disciplín. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli, Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!