Mraky hodné a zlé

Jenom blbec jako byl Zoubele v bouřce utíká. Čest jeho památce. Tolik citát z povídky Šimka a Grossmanna. Léto nepřináší vždy jen radosti, ba naopak: stane se, že během chvíle obloha zčerná a bezcharakterní trychtýřovité tornádo odnese chalupu neznámo kam, milovaný pórek rozmetá krupobití a o zbytek zdravého rozumu nás připraví kulový blesk, zlověstně levitující těsně nad zemí a jen si tak tiše syčící. Z toho vyplývá, že my prostě musíme být ve střehu. Nedělní Blesk vás naučí jen tak se mrknout na oblohu a už konstatovat: "Á, tady z toho mraku nezaprší, to je slušně vychovaný mrak." Případně: "Vše je ztraceno, žene se tak zlé mračno, že už absolutně nemá smysl vracet Frantovi ty dvě stovky." Ale nejásejme předčasně. Situace na obloze bývá mnohdy neproniknutelná. Záludná oblačnost se lstivě schová za neškodné mraky a na kost promokne i zkušený meteorolog. Vědci z Českého hydrometeorologického ústavu, jmenovitě doktor Jan Strachota a doktor Petr Novák, to připouštějí. Náš návrh dělit mračna na hodná a zlá je zpočátku nikterak nenadchne, o chvíli později rezignují a prozradí nám, že většina mraků na obloze jsou mraky hodné. Jedná se o ty malé, jemné až hedvábné, vertikálně málo vyvinuté, nacházející se ve vyšších vrstvách atmosféry. Mají nezáludnou povahu a rozhodně se nezabývají myšlenkou odstartovat smršť, jež si za doprovodu strašlivého rachotu spokojeně odnese náš činžák. Tímto odsouzeníhodným způsobem přemýšlí mračno zlé. Jmenuje se cumulonimbus a jeho zvráceným koníčkem je škodit lidem. Jak ho poznáme? Nabublává odspoda a narůstá neboli květákuje. Časem se podobá horám nebo obrovským věžím nebo výjevu z pohádky Hrnečku, vař. Chystá pro nás divadlo spojené s lijavcem, bouří, ba i tornádem. Jen bláhovec by napevno počítal s tím, že tornádo k nám nezavítá. Už ve starých kronikách se praví, že: "... za svítání se strhla velká síla větrů, blýskání a hřmění. 18. srpna o půlnoci (1251) se strhlo podobné, jehož silným návalem se mnoho stavení pobořilo, stodoly se ze základů vyvrátily, mnoho lidí bylo udeřeno bleskem, obilí potlučeno krupobitím, ovoce setřeseno se stromů, vinice poškozeny v celé pražské diecézi." Jak (ne)přežít bouři Jak máme my, kteří si z hodin fyziky pamatujeme akorát to, že člověk nemůže vzlétnout, i kdyby se sebevíce snažil, pochopit princip bouřky? Ve školce nám říkali, že bouřka je, když se perou mraky. Uvnitř cumulonimbu do sebe neurvale vrážejí ledové krystaly. Vzniká statická elektřina. Spodní část rozzuřeného mračna získá záporný náboj, jeho vrchol a země jsou nabity kladně. A už to jede: z mraku se spustí proud elektronů, rychlostí přes devadesát kilometrů za sekundu se řítí k zemi a polohlasem si mumlá: "Tak kam já to dneska napálím?" Hledá nejkratší a nejvodivější cestu do země, ale někdy se na nejkratší cestu vykašle a napálí to překvapivě někam úplně jinam. Během bouře rozhodně není dobrý nápad: Z legrace si zahrát na nejvyšší bod v terénu a vylézt na vrchol hory nebo na topol Snít v loďce na rybníku Svět Pobývat v těsné blízkosti elektrického vedení Rybařit Sedět na kovovém plotě Hnát se tryskem na koni otevřenou krajinou Dobrý nápad je schovat se do Faradayovy klece neboli do kabiny vozidla s uzavřenou plechovou karoserií. Výstraha pro chudé: trabant není Faradayova klec. Výstraha pro bohaté: ani kabriolet není Faradayova klec. Je-li prodleva mezi bleskem a zahřměním pět vteřin nebo kratší a my se nalézáme na rozlehlé pláni, stále ještě neházíme flintu do žita a přece jen zkusíme přežít, i když to nebude jednoduché ani pravděpodobné. Jak se dřív tvrdilo, že si máme lehnout na zem, tak dnes se tvrdí, že je to pitomost. Sedneme si s nohama těsně u sebe, rukama obejmeme kolena a země se dotýkáme co nejméně, pokud možno jen špičkami, nikoli celými chodidly. Otázka je, jak dlouho to vydržíme a zda smrt není nakonec lepší než tato křečovitá pozice. Poručíme větru dešti (ale neposlechnou) Zpravidla neporučíme vlastnímu psovi, ba ani partnerovi, natož tedy větru dešti. "Větru a dešti nikdy neporučíme," tvrdí doktor Jan Strachota z Českého hydrometeorologického ústavu. Ale stále se dojemně snažíme. Normálně a bez legrace střílíme do mraků. Raketa zanese do oblačnosti jodid stříbrný, čímž se v mracích výrazně zvýší počet kondenzačních jader, na nichž se usazují kapičky. Ty jsou tudíž menší, výstupný proud je udrží a měly by spadnout buď bez jakýchkoli větších následků, nebo někde dál. "V bývalé Jugoslávii zkoušeli střílet do oblaků nad vinicemi," říká doktor Petr Novák. "Danou vinici to ochránilo, ale bouře pak s o to větší silou rozbila vinici sousedovi." V tuto chvíli zuří na celém světě na dva tisíce bouří a v tomto okamžiku se pětsetkrát zablýsklo. Jeden bouřkový mračoun o průměru pěti kilometrů obsahuje 500 000 tun vody a skrývá v sobě energii srovnatelnou s atomovými bombami shozenými na Hirošimu a Nagasaki. Není tak docela pravda, že blesk neudeří do téhož místa dvakrát. Do nebohého mrakodrapu jménem Empire State Building uhodí během roku třiadvacetkrát. Proto tam za bouře nikdy nešplhejte. Závěrem je třeba říci o počasí také něco pozitivního. Máme tu zprávu z pamětní knihy fary v Nové Vsi u Mladé Vožice: "Roku 1761, 23.června, o půldruhé hodině noční povstala velká bouře spojená s blýskáním. Po ní následoval hojný déšť, při němž v Nové Vsi ve velkém množství padaly rybičky podobné pstruhům. Lidé je sbírali a byly výborné chuti…" Ano, malá stvoření mohou být nasáta z rybníka či jezera tornádem a pak putují vzduchem, než později spadnou společně s deštěm na zem. Občané mající hluboko do kapsy se tedy mohou utěšovat, že přijde den a zaprší něco k jídlu.